VÁNOČNÍ DAR JAK OD MR. GRINCHE

„Měla jsem nehodu.“

Slova, která mrazí. Tři slova, která vám během vteřiny stáhnou žaludek. Ještě před deseti minutami přišla zpráva, že je všechno v pořádku. Že si Nikča udělala malou zastávku na vyhlídce, aby se po vánočním shonu nadechla čerstvého vzduchu. Že je na cestě domů.

A teď tohle.

„Jsi v pořádku?“ ptá se Linda, hlas se jí třese. „Jo… nikomu se nic nestalo. Ale máš nabouraný auto. Je mi to moc líto. Promiň. Já vím, žes měla na zítra i další dny plány. Moc mě to mrzí", odpovídá Nikča zoufalým hlasem.

Čert vem auto, pomyslí si Linda. Hlavně, že jsou všichni v pořádku. Ale, co se to...?

„Prosím tě… můžeš mi říct, kde jsou doklady od auta? Volám policajty,“ pokračuje Nikča roztřeseně.

Linda rychle odpovídá, naviguje Nikču, kde co najde a zahlcuje ji otázkami:

„Kde jsi?"

"Jsi teda v pořádku?"

"Můžu ti nějak pomoct?"

"Co se stalo?"

"Dojedeš domů?“

"Bože, zase melu pátý přes devátý, chudák Nikča, kdybych tam tak mohla být a pomoct jí!", honí se Lindě hlavou. Proud myšlenek nabírá na intenzitě... "Zítra jsme měli jet do Lhoty a pak za tetou a pozítří odvést babičku ke strejdovi", "snad to není tak hrozný a Nikča je za chvíli doma", "hlavně, že jsou všichni v pořádku, hlavně Nikča",... "tvl, co se ale mohlo stát, vždyť Nikča je jeden z nejlepších řidičů, co znám, jedna z mála se kterou se nebojím sednout si do auta"... "řídí bezpečně a je předvídavá"......... chaos myšlenek v Lindině mozku pokračuje, ale přichází stopka, když si uvědomí, že Nikča sama nedojede...

Nikča nedojede.

Zadní pravé kolo je proražené. Nikča je v šoku. Nepřipadá v úvahu, aby sama měnila rezervu, natož jela nabořeným autem sama zpět domů. Budu pro ni muset zajet. Rozvířil se další proud Lindiných myšlenek a úvah.

"Sakra. Malej právě začal rozbalovat lego a těší se z dárku, chce si hrát a stavět se mnou. Bože, zase jsem "matka roku" - chudák, vůbec ho nevnímám, myšlenky mám úplně jinde"… pomyslela si Linda. "Jenže… sám doma zůstat nemůže… a Miliš se zrovna chystal za kámošema na tradiční povánoční... ale bez Míli nejedu… no nic, uděláme si noční vánoční výlet… Hlavně, že je v pořádku, že se jí nic nestalo!"

Co se teda stalo?

Bylo to o vteřinách. Stejně jako můžeme být ve správný čas na správném místě, někdy se objevíme o vteřinu později tam, kde bychom být neměli. Znáte to, efekt motýlích křídel.

Volá Nikča. Konečně. Linda už si nervozitou téměř prokousla rty...

Nikča rozrušeně popisuje Lindě, co se stalo.

Jela po hlavní, zpomalila, protože auto před ní se chovalo zvláštně. Na první dobrou by jeden řekl, že řidič řádně oslavoval a při vánoční večeři nevynechal ani aperitiv, ani vínko, ani digestiv.

Nikča zpozorovala auto před sebou, právě když vyjíždělo z parkování u jedé z vilek. Jasně, že blikalo doleva, když vjíždělo na silnici, po které se svým autem přibližovala Nikča. "Boha, to bude nějakej kličkující umělec, sváteční řidiči... jak by naše babi pravila - ten má určitě brejle a čepici", tahle myšlenka jí na chvíli vykouzlila lehký úsměv na rtech. Projistotu ještě více zpomalila, přesto, že nejela ani těch povolenejch padesát. "Jeden nikdy neví, co tihle experti provedou!" A pak se stalo něco nečekaného...

Auto záhadného kličkujícího řidiče blikalo doleva, ale kola vozu se stáčela zpět doprava.

Auto, které v Nikče už nějakou chvíli vyvolávalo obavy, se nejprve zařadilo do jízdního pruhu a jelo ve stejném směru jako Nikča, jen několik desítek metrů před ní. Stále blikalo doleva.... Byla tam sice křižovatka, ale kdyby odbočovalo auto do ní, najel by řidič přece ke středový čáře... asi zapomněli vyhozenej blinkr, když se sám nevypnul.... Podezřelé auto pokračovalo v pomalé jízdě, blikajíc stále doleva najednou začalo vjíždět zpět mimo vozovku - ale DOPRAVA! Do prostoru před vilkami, který byl zřejmě určený pro podélné stání a parkování vozů lidí, kteří zde bydlí.

"Asi si něco zapomněli doma a parkují, jen teda tu bliknu mohli vyhodit na druhou stranu, když se vrací" vyhodnotila situaci Nikča. "Ať už to auto řídí kdokoliv, pryč od něj. To je fakt nebezpečnej řidič! Ani parkovat neumí, najíždí tam nějak podivně, aby se tam srovnal, bude muset couvnout a já to auto budu muset objet, snad do mě nenacouvá!."

Nikča se rozhodla auto objet, ještě aby do ní nacouvalo!

RÁNA. ŠOK. ZVRAT.

Druhé auto prudce strhlo volant doleva a narazilo do zadních dveří Nikči auta, které jej právě míjelo.

Stačilo pár vteřin a všechno mohlo být jinak

„Je mi to moc líto… co mám dělat?“, tichým provinilým hlasem končí Nikča popis události.

„Počkej na policajty,“ povídá Linkda a pokračuje: „Podle toho, cos mi právě popsala, tak jsi udělala to nejlepší, co si v dané situaci udělat mohla! Snažila ses logicky zabránit nehodě! Snažila ses zabránit tomu, aby do tebe nepředvídatelný auto při parkování nenacouvalo! Ani dedukční metody Sherlocka Holmese by ti nemohly podle toho kličkování rozklíčovat, že se auto hodlá po těch manévrech vrátit na silnici, kór, když to vypadalo, že parkuje! A propos, když vyjíždíš z parkovacího místa, tak máš dát přednost těm, co už po silnici jedou, ne? Tím pádem, pokud tohle pravidlo stále platí, tak kdokoliv, kdo to auto řídil, ti zapomněl dát přednost! To bude dobrý, Niki, udělala jsi vážně to nejlepší, co jsi mohla a za to, že někdo jiný nedodržuje pravidla, ty nemůžeš. Bude to dobrý, uvidíš! Držim ti palce! Nezmrzni a dej mi vědět, kdy a kam máme přijet", lučila se pomalu Linda s Nikčou, když v tom pozornost obou zaujalo cosi vzdáleného...

Do hovoru se míchají hlasy z pozadí. Někdo „vysvětluje situaci“ zvědavým sousedům, kteří o Vánocích nemají na práci nic lepšího, než sbírat senzace jako stará Kelišová.

„Ona se jen chtěla otočit.“

Otočit? V křižovatce? Ok, není to zrovna bezpečné, ale...

Lindin mozek a analytické myšlení opět běži na plné obrátky. Do analýzy přichází další faktor, ÚMYSL!

Najednou Lindě dochází, že to, co slyší, zásadně mění celý příběh. „Ona se jen chtěla otočit“ – puzzle do sebe začínají zapadat.

Řidička, která to napálila do Lindina aute se přece jen „chtěla otočit v křižovatce“ – není to zakázané? Jestli tam nejsou semafory nebo jiná omezení, tak není, ale vysvětluje to to kličkování! Místo toho, aby si řidička najela ke středové čáře a dala tím najevo, že bude opravdu nějak zahýbat doleva, chtěla si najet!

Proto to vypadalo, že parkuje, proto zajížděla zpět do parkovacího pruhu divně naštorc a vytvořila překážku na silnici zadkem svého auta, proto jí Nikča chtěla objet… ona si najížděla, aby se na té úzké hlavní mohla otočit do protisměru s využitím křižovatky, protože se bála, že by to jinak nevytočila… To řídila autobus?

To je přece jasný… ona se jen chtěla otočit – jen zapomněla na to, že i při otáčení nesmí ohrozit další účastníky provozu.

Chtěla se jen otočit, a jen zapomněla na to, že hlavní silnice není kruháč...

Chtěla se jen otočit - jen zapomněla na to, že má najet na střed nebo vyhodit blinkr doprava, v případě, že si chce najet...

Slyším, jak na to Nikča reaguje… "Vy si děláte srandu! Ona se tu chtěla jen otočit proto blikala vlevo a jela doprava, jakoby parkovala?" Někdo ze spolujezdců reaguje: "No, my to tady takhle děláme, otáčíme se tady všichni. Ona se taky jen chtěla otočit a protože je tu málo místa, chtěla si jen najet, aby to vytočila a jen nedávala pozor…"

„Tak teda, jestli jsem teď slyšela dobře, tak tohle těm policajtům musíš říct,“ reaguje naštvaně Linda na to, co slyšela z pozadí. „To, co se stalo, není tvoje vina! Kdyby měla v úmyslu "jen se otočit" a udělala to správně, už jsi mohla bejt doma! Tak tohle má jednoznačnej závěr!" Přesto, že se Linda snaží kontrolovat, neudrží své emoce na uzdě a soudí situaci.

„To je zásadní informace, vždyť ta řidička, která tě nabourala porušila hned několik pravidel – když pomineme, že se chystala otáčet skrze křižovatku s vědomím, že se tam nevytočí a jen tak si zajela až za krajnici - nedala z mýho úhlu pohledu minimálně přednost při vyjíždění z parkovacího místa vozidlu, které se pohybovalo po komunikaci… Držím ti palce, tohle dobře dopadne, neboj. Chystáme se na cestu.“

Linda se trochu uklidnila a s celou rodinou naskákali do auta. Nechala řídit manžela. Celou cestu se jí honili hlavou nejrůznější myšlenky, ale byla hlavně ráda, že se nikomu nic nestalo... Jen jí začalo štvát, že se zítra a pozítří nebude mít jak dostat na slíbené návštěvy. Míla totiž zítra odpoledne odjíždí na služebku...

Cesta ubíhá rychle. Už jsou skoro na místě. Volá Nikča:„Jedeš pro mě?“

„Jsme na cestě. Nemrzneš? Jak to dopadlo?“, zavaluje Linda Nikču opět salvou otázek.

„Dostala jsem pokutu. Bůra.

"Cože? Tys dostala pokutu?" Linda nevěří svým uším. Vždyť to bylo jasné jak facka. Nebo nebylo? Kdyby to divno-auto nejelo sem a tam a tak zmateně, Nikča by přece neměla důvod ho objíždět. Nikča přeci není blbá a nepředjížděla by, kdyby viděla, že to auto fakt odbočuje tam, kam bliká. Ale ono blikalo na jednu stranu a jelo na druhou. A když to auto vyjíždělo zpoza krajnice, mělo přece dát přednost. Nebo nemělo? Linda začíná pochybovat o tom, jestli vůbec ještě zná pravidla dnešního provozu, řidičák má přeci jen už víc jak 20 let. No ale, každej rok dělá přezkoušení. Nebo je taky blbá?

"Lindi, já nevím. Prostě mám bloček na bůra, že prý jsem předjížděla na přechodě. Měla jsem prý zastavit a čekat. Teď mi došlo, i kdybych zastavila, stejně by to vyšlo na ten přechod... S policajtama se moc mluvit nedalo. Nechali mě víceméně sedět v autě a vyplňovat papíry. Skoro celou dobu stáli u domu té druhé řidičky. Její otec na mě křičel, nadával mi, pak se přidaly i sousedky. Všichni měli jasno. Všichni „viděli“, že mladá řidička nic neudělala špatně. A všichni tvrdili, že prej já jela jako prase.

Jela jsem maximálně třicet. A ještě jsem zpomalovala.

Ten policajt, co mě vyslýchal se pořád točil na přechodu." Líčí své dojmy Nikča.

„Jakým přechodu?“, ptá se Linda.

„Předjížděla jste na přechodu.“ „Dopustila jste se přestupku… blabla… abyste nepředjížděla na přechodu, měla jste zastavit.“… To je jediný, co jsem se od toho policajta dozvěděla. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem to divně jedoucí auto chtěla jen objet, pořád mi tvrdil, že jsem předjížděla na přechodu, až jsem tomu uvěřila a chtěla jsem mít klid, tak jsem to podepsala.

Měla jsem pocit, že mě vůbec neslyší nebo nechce slyšet.

Jsem úplně grogy. Měla jsem pocit, že ho moje výpověď vůbec nezajímá, že mě nevnímá. Jako by vůbec neslyšel, proč jsem u toho přechodu začala uhýbat. Jakoby nechtěl slyšet, že to vypadalo, jako by to auto, co do mě narazilo, parkovalo. Že jsem přece nemohla tušit, že když někdo parkuje vpravo a je už napůl za krajnicí, že to vypadalo, že si spletl blinkry... sakra jak jsem měla vědět, že se hodlá otáčet v křižovatce. Opakovala jsem to minimálně třikrát, že kdybych neviděla, jak to auto zajíždí na parkoviště, tak bych ho neobjížděla. Jako by ho ten fakt vůbec nezajímal.

„Měla jste zastavit. Je to vaše chyba a navíc jste předjížděla na přechodu.“

„Asi měl pravdu,“ unaveným hlasem přiznává Nikča. „Možná jsem měla zastavit.“ V jejím hlase slyším vyčerpání, oddanost, strach z autorit, pochybnosti o sobě samé, bezmoc…

Všichni proti jedné, napadá Lindu.

Linda se jí snaží povzbudit. Uklidnit. Přitom se v ní v tu chvíli vaří krev. Mezi zuby mrmlá: "Jak by pak asi vypadal provoz, kdyby každé auto na hlavní muselo zastavit pokaždé, když někdo vyjíždí z parkovacího mista?"

V hlavě jí to zase šrotuje… Jestli něco nesnáší, tak je to dvojí metr, nespravedlnost, když někdo někoho manipuluje a dělá závěry bez toho, aniž by dal dostatečný prostor oběma stranám, zaujal neutrální postoj a měl dostatek informací.

"Já tam nebyla, nemám právo soudit" říká Linda nahlas ani ne tak pro Nikču, jako sama pro sebe. Snaží se pochopit Nikču, závěr policisty i tu holčinu, která to narvala do jejího sice staršího, ale milovanýho auta. Do auta, bez kterýho teď bude v řiti. Na nový nemá a buhví, jak to dopadne s pojišťovnou, když to vypadá, že Nikča se dobrovolně a bez boje pod nátlakem stala obětním beránkem. Taky... proč to zdlouhavě řešit a hledat pravdu, když to na sebe někdo vezme, že? Linda se snaží potlačit praktické myšlenkové pochody myšlenkou vyšší - "No co, vždyť to jsou jen plechy, hlavně že se nikomu nic nestalo".

"Ale stalo, Lindo, tobě!" - ozývá se Lindin vnitřní kritik, který jí hází do role oběti. "Jak teď budeš jezdit do práce? Budeš muset zrušit i ty plánovaný výlety! Na ty místa, kam jste chtěli jet se vlakem ani autobusem nedostanete. Jak budeš vozit malýho do školy? A jak budeš řešit nákupy? Budeš tahat všechno v baťohu? A to všechno kvůli jedný nepozorný holce! A kvůli nespravedlnosti! A těm drbnám, který byly zalezlý v baráku, zatím, co se na silnici před jejich domky odehrával scénář jako by ho psal sám Mr. Grinch.

"Jak, pane Bože, by mohli policajti naletět na svědectví někoho, kdo byl v danej čas v baráku?

To koukali ti svědkové z okna? A i kdyby koukali z okna, tak přece nemohli z baráku napravo vidět, jak ta holčina bliká doleva... A jak zjistili, že Nikča jela jak prase? To maj v domě zařízení na měření rychlosti? A znamená to, že když někdo jede 30-40 na padesátce, tak jede jak prase? Nebo si to jen domysleli, když jim spolujezdci a zároveň sousedé líčili jejich verzi? Vždyť ta chudinka se chtěla jen otočit a jen si nedávala pozor... Jen si potřebovala víc najet, protože se teprve učí řídit. Navíc děláme to tady takhle všichni. Jestli to dopadne blbě pro ní, mohli bychom s tím mít oplejtačky i my ostatní. Budeme stát za ní stůj, co stůj. Je to přece mladá milá slečna a nezaslouží si, aby na Štědrej den dostala pokutu. Jen ať si to slízne ta, co jela jak prase a vůbec, co tady má co jezdit a ohrožovat bezpečí v naší čtvrti! Nojo, chudinka. Učí se řídit. Chtěla se jen otočit." V Lindině mozku se odehrává soudní jednání a snaží se pochopit situaci, aby se jí ulevilo a hraje si v duchu na nezaujatého soudce.

"Upřímně mi je té slečny s ještě teplým řidičákem taky líto... Chudák. Má řidičák teprve dva měsíce.

V autě vezla maminu, brášku, cholerickýho otce a dědu. Buhví, co se odehrávalo uvnitř auta. Jak říkala Nikča, že jí ten otec sprostě nadával, dokážu si představit situaci, jak chudák holka má strach, aby se na tý úzký silnici vůbec otočila, má zodpovědnost za celou svojí blízkou rodinu a nedej Bože, že jí ještě do řízení kecal chytrej táta, jako to dělával ten náš... "Prosim tě, pořádně si najeď, no, tak tam za tebou jede auto, tak dělej, šlápni na to!" Linda si živě představuje cholerického otce, jak hecuje svou nezkušenou poddanou dceru a opět se jí tvoří v hlavě hromada abstraktních sénářů, co si chudák holka sama musela prožít v těch několika blbejch vteřinách! A určitě taky musela být pěkně v šoku, když to naprala do toho jejího auta.

Linda dokáže pochopit mladou řidičku a nachází spoustu omluvných argumentů. Už na ní není naštvaná. Vždyť to se může stát každýmu a ke kritickému rozhodování a předvídání se řidič musí dopracovat sám a jen na základě svých zkušeností. Tahle lekce bude pro mladou určitě nazapomenutelná a možná jí ušetří dalším karambolům.

Ale copak udělala chybu jen Nikča, protože není telepat? Protože špatně odhadla situaci a nepodařilo vydedukovat, že se řidička druhého auta chtěla jenom otočit? Protože měla dobrý úmysl? Protože chtěla zabránit karambolu a rozhodla se objet auto s divnořidičem?" Lindě se nedaří najít kloudné argumenty a fakta k pochopení jednání a rozhodnutí policisty...

Vadí jí, že ublížil Nikče. Vadí jí, že Nikča, která celý život bojuje s imposter syndromem, následky podělané výchovy do "hodné holky", má teď zase své sebevědomí pod bodem mrazu, pochybuje o sobě a hledá v sobě důkazy o tom, že ona je vinná, aby nemusela bojovat se svým vnitřním strachem z konfliktů a aby si obhájila, že je zase jen "nikdo".

Vědí vůbec tito příslušníci, jakou mají ze své pozice sílu a jaké může mít jejich autoritativní chování důsledky? Mají empatii? Dokážou se vcítit do role člověka, který je v šoku a jaké to je, když toho člověka celé okolí ignoruje a nechce slyšet, co říká?

Ano, někteří to umí a dokáží to, říká si Linda sama pro sebe na základě své dobré zkušenosti, kdy jí jednou jeden polda pomohl najít cestu, když se ztratila nebo když jí při namátkové kontrole pánové popřáli hezký den. Dokonce i jednou, když dostala pokutu, že vjela omylem do zákazu, strážníci jí ještě nakreslili plánek, jak se v cizím rozkopaném městě orientovat a vyhnout se dalším nečekaným objížďkám. Linda tenkrát měla pocit, že ta pokuta byl dar z nebes, jinak by bloudila dodnes.

Bohužel se jí otevřeli i vzpomínky, kdy sama neoprávněně dostala pokutu za něco, co neudělala. Stála při výjezdu z vedlejší silnice na rozhraní křižovatky. Na stopce. Stála. Na hlavní viděla auto. Stála dál, čekala, až auto projede, aby mohla projet ona. Auto neprojelo. Auto to narvalo přímo do ní. Je to téměř 20 let, ale vzpomněla si velice živě na tu křivdu. Auto, které do ní narazilo vezlo dva 18leté páry, které se vraceli v 6 ráno z párty. Linda dodnes nechápe, jak se jim podařilo narazit do jejího zastaveného auta. Policajti tenkrát Lindě napařili pokutu za spoluúčast, přesto, že neudělala nic než to, že byla ve špatný okamžik na špatném místě. Mladík, který řídil dostal pokutu za to, že jel nepřiměřenou rychlostí. Obě auta byly na odpis.

Linda si vybavila, jak se snažila dokázat policajtům, že jen stála na stopce, na místě odkud měla náležitý rozhled. Stála a čekala a pak přišla ta křivda - "ale ta paní svědkyně tvrdí, že jste jela dost rychle a ani jste nezastavila." řekl policista. Jaká svědkyně? Lidna se tenkrát otočila a viděla paní s rohlíky v tašce. Tu paní, která se objevila na rohu další ulice, až když Linda už byla po karambolu venku ze svého auta a šla zkontrolovat, jestli se někomu něco nestalo...

Linda tenkrát vyfasovala dost vysokou pokutu - za nic. Přišla o auto, své první auto, na které šetřila několik probrigádovaných prázdnin. Nejvíc jí štvalo, že partička, ještě opilá z párty, se tím vším docela bavila a slečna řidiče, který to do ní narval, pronesla, "No co, tak ti táta tu pokutu zaplatí a koupí novou káru, lepší, dyť je doktor, ne?"

Myslela si, že už to má v sobě dávno zpracované. Nemá. Proto se jí v hlavě honí stále ty myšlenkové pochody a nedají jí klid. Otevřela se jí stará rána. Nikča je dneska v úplně stejné situaci, ve které byla Linda před lety. Proto jí to všechno tak štve.

Pochopila by spoluúčast. Stačilo by jí, kdyby věděla, že Nikču vyslechl - myšleno, že jí dal prostor říct její verzi a zohlednil to. Proč se ale točil stále na tom přechodu? Proč Nikče nutil, že předjížděla, když jen chtěla objet auto, o kterém se domnívala, že parkuje?

Kdy se z objíždění stane předjíždění?

Kdy se z dobrého úmyslu stane přestupek, za který je člověk potrestán?

Proč dostala druhá strana více porozumnění a mladá holčina vyvázla bez pokuty, když to byla ona, která svým manévrováním a nejasnými signály uvedla Nikču do situace, kterou musela během vteřin vyhodnotit? Ježiš, koho by napadlo, že se ta holka chtěla otáčet?

A proč pořád ten přechod? A není náhodou rozdíl mezi předjížděním a objížděním? Že by manipulace? Zneužití autority a postavení? Nebo jen nezkušenost? Nebo naši policajti nedostávají školení na krizovou intervenci nebo o tom, jak reaguje člověk, který je v šoku? Mají vůbec EQ? Nebo převládla nechuť postavit se proti sprostému otci mladé řidičky a bandě pavlačových drben? Snaha se co nejdřív vrátit do tepla, když je venku -5? Bylo snazší využít dobrovolnou „oběť“, která přizná svou vinu, protože si stále ještě v šoku a ve stresu, se strachem z rázných autorit neodvažuje postavit se za sebe? Protože je na to všechno sama, vyčerpaná, ve stresu, protože je to hodná holka s imposter syndromem, naučená, že autoritám se neodmlouvá, i kdyby měla pravdu? Prostě výchova „Drž hxxu a krok“. Protože je naučená hledat nejdřív vinu u sobě samé než ji začne hledat u druhých? … Ach jo… Jak výborně jsme vychované….

Lindě se víc a víc otevírala traumata z dětství - způsobená právě výchovou, ať už doma nebo ve škole. Vzpomínky na křivdy. Vzpomínky na strach a bezmoc.

Linda s rodinou přijíždí na místo. S Nikčou si padnou do náručí. "Hlavně, že jsi v pořádku!" téměř křičí Linda a má opravdovou radost. Vždyť to je to nejdůležitější! Malej Míla září radostí, že vidí Nikču a ukazuje, aby si sedla do auta vedle něj. Velkej Míla obhlíží auto a svým bohémským způsobem nad tím mávne rukou a prohlásí: "No, necháme to na zejtra." Pochválí Nikču, že přesto, že auto mělo úplně měkké kolo, podařilo se jí zaparkovat tak, aby auto nikomu nevadilo.

Linda s Nikčou ještě v autě rozebírají celou událost, fotky, dokumenty pro pojišťovnu a bloček... "No, tak to si nech zarámovat, "porušila $ blabla - předjížděla na přechodě auto odbočující vlevo" - jako, že jsi úplná kráva? Nebo co tim chtěl říct? Vždyť to tak vůbec nebylo, ne? Ježiš promiň...", omlouvá se Linda.

"Lindi, prosim tě, nech to bejt. Kráva jsem proto, že jsem to podepsala. Víš jak maličká jsem si přišla? Víš, jak bezmocná? Chtěla jsem to mít z krku a vím, že tam něco napsat musel, nechtěla jsem se dohadovat. Už jsem chtěla mít klid. Navíc jedinej, kdo projevil špetku lidskosti byla mamka tý holky. Sama uznala i před nima, že mladá prostě udělala chybu. Dokonce se mi několikrát omluvila. Říkala, že je hlavně ráda, že se nikomu nic nestalo a že snad díky tomu, co se stalo, bude příště dcera opatrnější. Tak aspoň pro někoho byla tahle lekce přínosná. No, ale pořád tam byl ten fotr, co se furt rozčiloval a sprostě mi nadával. Pak vylezly všechny ty chytrý Kelišový a já už prostě chtěla být pryč. A oni asi taky. A není to jedno, kdo za to může? Hlavně, že se nikomu nic nestalo!" Pronesla Nikča závěrečnou řeč.

Linda si uvědomila, že má pravdu. Najednou jí došlo, že to celé není o tom, kdo za co může a kdo co udělal nebo neudělal, ale o tom, že lidský život je důležitější než plechy.

Uvědomila si, že celá ta situace jí pomohla odhalit potlačená traumata, se kterými dodnes zápasí. Že jí samotnou to stálo již několik let tvrdé práce na sobě, aby uměla zaujímat nezávislou pozici, hledat win-win, nastavit si hranice a .... změnit staré vzorce chování na nové. Stejně jako Nikča trpí imposter syndromem. Uvědomila si, že je v pořádku nebýt dokonalý. Uvědomila si, že nemůže měnit rozhodnutí někoho jiného, jen proto, že s nimi nesouhlasí. Musí je respektovat.

Uvědomila si, že dostala dárek jako od Mr. Grinche - vypadal děsivě. Napohled vypadal jako rozbité auto právě o svátcích, uvnitř však byla mnohem bohatší nadílka.

VNITŘNÍ PŘESAH

Linda si uvědomila, že v tom celém zážitku je ještě jedna, méně viditelná vrstva.

Neodehrává se na silnici, ale uvnitř lidí.

V okamžiku nehody totiž neřídí jen řidiči. Řídí i naše naučené vzorce.

• Respekt k autoritám, který nás učil „neodmlouvej“.

• Vnitřní kritik, který se ozve první: „Asi jsem udělala chybu.

• Imposter syndrom, který šeptá: „Nemáš dost argumentů, nejsi si jistá, raději ustup.

• Přehnaná pokora, která nás vede k tomu vzít vinu na sebe, jen aby byl klid.

  
  

Vedle toho ale existuje ještě jiný hlas. Tichý, klidný, často přehlížený. Vnitřní vědma. Intuice. Tělesný pocit, že „tohle prostě nesedí“.

Jenže tenhle hlas jsme se mnozí z nás odnaučili poslouchat. Protože byl kdysi zesměšněn nebo přehlušen autoritou. Nebo jsme se naučili, že přežití je důležitější než pravda.

A tak se někdy stane, že:

• fakta známe,

• cítíme nespravedlnost,

• ale stejně sklopíme hlavu.

  
  

Ne proto, že bychom byli slabí. Ale proto, že náš nervový systém si pamatuje, co bylo kdysi bezpečnější.

A možná právě tady ten příběh míří k otázce - ne kdo měl pravdu, ale otázkám mnohem hlubším:

• Kolikrát v životě jsme se vzdali svého pohledu jen proto, že „autorita rozhodla“?

  
  

• Kolikrát jsme převzali vinu, aby se situace uklidnila?

  
  

• A kolikrát jsme si zpětně řekli: „Tehdy jsem věděla, že to je jinak“?

Tenhle příběh možná nemá dopravní pointu. Ale má lidskou.

A pokud nás něco může posunout blíž ke spravedlnosti, klidu nebo pocitu štěstí – pak to možná není o rychlosti rozhodnutí, ale větší schopnost zůstat u sebe, i když je kolem hluk.

Zkusme si odpovědět:

• Který hlas se ve stresu ozývá jako první? Vnitřní kritik, autorita… nebo intuice?

• A co by se změnilo, kdybychom se ji učili brát vážně?

Příběh nám zvědomuje, že svět není vždy spravedlivý. Podtrhuje fakt, že stres mění naše reakce. A v neposlední řadě ukazuje, že dobrý úmysl nemusí vést k dobrému výsledku i to, že někdy rozhodují ne fakta, ale hlasy těch, kteří jsou nejhlasitější.

Špetka filosofie na závěr

Tento příběh je více než o dopravní situaci o lidskosti, jinakosti, umění komunikace, empatie.

Je o úmyslu, důsledcích a spravedlnosti, na které se můžeme podívat ze dvou různých filosofických úhlů pohledu.

Z pohledu konsekvencionalismu, kde rozhoduje výsledek:

• špatný úmysl může vést k dobrému výsledku,

• dobrý úmysl může skončit špatně.

• 
  

Mladá řidička: problematický úmysl (otáčení v křižovatce s najetím )– relativně uspokojivý výsledek (ťuknutý nárazník, světlo, životní zkušenost)

Nikča: dobrý úmysl (bezpečně vyřešit nejasnou dopravní situaci) – těžší důsledky (poškozené auto, pokuta, zmařené svátky)

Z pohledu Kanta naopak není klíčový výsledek, nýbrž úmysl a pravidlo:

„Jednám tak, aby mé chování mohlo být pravidlem pro všechny?“

Možná kdybychom se tímhle pravidlem řídili častěji:

• méně bychom se ocitali ve sporných situacích,

• více bychom nacházeli porozumění a win-win

• a méně bychom soudili ve chvíli, kdy známe jen část příběhu.

Otevřený konec – otázky pro čtenáře:

• Jaký je váš nezávislý pohled na příběh?

• Co by příště mělo být stejně a co jinak?

• Zaslouží si tenhle příběh happy-end, nebo už je v dead-end?

• Co vám pomáhá vypořádat se s pocitem nespravedlnosti?

  
  

Jisté je minimálně toto:

• Každý má svou pravdu

• Každý má svůj úmysl

• Každý má své obavy

• Každý má své mantinely kontroly

• Každý má své naučené vzorce chování, zkušenosti i způsob myšlení

  
  

A možná i proto má smysl více se ptát, než začneme soudit.

Poznámka autora: Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná, paragrafy a další právní aspekty nemusí odpovídat platné legislativě a veškerá stanoviska či doporučení jsou pouze ilustrativní a nemusí být aplikovatelné v praktickém životě.

Veškerá grafika byla vytvořena z volně dostupných nebo zakoupených zdrojů a za pomoci AI.

Krásné Vánoce a PF 2026